V letošním roce slavíme řadu kulatých výročí, která připomínají zásadní, přelomové okamžiky v historii naší země. A jedno z takových výročí se týká i české legislativy: právě před deseti lety totiž nabyl účinnosti antidiskriminační zákon, k němuž se minulý čtvrtek konala v Senátu mezinárodní konference.
Musím přiznat, že v roce 2009 jsem do antidiskriminačního zákona vkládala velké naděje, bohužel ale přišlo zklamání. Jeho stávající podoba dělí oběti diskriminace na dvě skupiny, tzv. privilegované a neprivilegované. Zatímco u diskriminace kvůli pohlaví nebo etnické příslušnosti funguje princip sdíleného důkazního břemene rovnoměrně rozloženého mezi žalobce a žalovaného, v případě diskriminace z důvodu věku či zdravotního postižení spočívá celá tíha prokázání diskriminace na oběti.
Dalším problémem je aplikace antidiskriminačního zákona v praxi. Proč? Statistiky jasně ukazují, že se řada obětí nerovného zacházení nakonec rozhodne vůbec nebránit, protože by pro ně žaloba představovala příliš velkou finanční i psychickou zátěž.
Oba nedostatky jsme se s kolegy rozhodli napravit prostřednictvím novely antidiskriminačního zákona, kterou jsme Sněmovně předložili letos v březnu. Upřímně doufám, že se na podzim konečně dostane do prvního čtení a poslanci jí dají zelenou…
Pokud by vás zajímalo víc, celé znění návrhu, včetně důvodové zprávy, najdete ZDE.