Senioři odmítaní doktory nebo rodičovství jako nepřekonatelná překážka při hledání práce. Diskriminaci se v Česku stále daří, změnit by to ale mohla novela antidiskriminačního zákona.
Antidiskriminační zákon letos v České republice slaví 10 let od přijetí, bohužel jde však spíš o smutné výročí: diskriminace je totiž u nás stále na denním pořádku, v některých oblastech dokonce ve větší míře než dřív.Jednou z nich je například poskytování zdravotní péče seniorům, kterému se lékaři pod nejrůznějšími záminkami čím dál častěji brání. Skutečný důvod je přitom prostý, zdravotní úkony bývají příliš nákladné a pojišťovny je nechtějí hradit.
Obdobně se diskriminaci daří i na trhu práce. Málokdo už se dnes pozastavuje nad inzeráty hledajícími novou posilu do „mladého kolektivu“. Zvlášť ohrožení jsou pak uchazeči o práci po padesátce, kteří v současné době tvoří více než třetinu nezaměstnaných v České republice a jejich počet stále stoupá: nechybí jim znalosti, zkušenosti ani praxe, ve výběrových řízeních však pro ně automatický diskriminační prvek představuje právě věk.
Nevyhovující situaci by však nyní mohla změnit novela antidiskriminačního zákona, kterou jsme minulý týden předložila Poslanecké sněmovně. A vedla mě k tomu i řada osobních zkušeností. V roce 2009 jsem založila neziskovou organizaci, která pomáhá nezaměstnaným starším 50 let najít pracovní uplatnění. Právě tato generace totiž na trhu práce narážela (a bohužel stále naráží) na diskriminační jednání. Jako mnoho dalších jsme od přijetí antidiskriminačního zákona čekali výrazné zlepšení situace spočívající v možnosti dosáhnout odstranění nejrůznějších podob diskriminačního jednání.
Praxe ale ukázala, že zákon není v tomto směru příliš efektivní a navíc obsahuje odlišné řešení otázky důkazního břemene pro některé druhy diskriminace. Jinými slovy, současné znění antidiskriminačního zákona je samo o sobě diskriminační. Ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie je také česká verze antidiskriminačního zákona velmi úsporná, pokud jde o možnosti vymahatelnosti nápravy, a chybí v ní i institut tzv. veřejné žaloby, která má hlavně preventivní účinky.
Co tedy novela přináší? Klíčové jsou dva aspekty. Prvním je přesun důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, jenž musí vyvrátit domněnku, že bylo jeho jednání motivováno diskriminačním důvodem.Žalobce přitom musí prokázat samotný fakt, že došlo k jednání, které by mohlo být vnímáno jako diskriminační, jinak v řízení nemůže uspět. Princip přesunu důkazního břemene již sice ve stávající právní úpravě je, pro oběti diskriminace je ale nastaven nerovně: uplatňuje se např. u diskriminovaných příslušníků etnických menšin, nikoliv však u seniorů. Přesunem důkazního břemene tak dojde ke zrovnoprávnění všech obětí diskriminace, které budou mít stejné procesní možnosti prokázat svou diskriminaci a domoci se svých zaručených práv.
Druhým průlomovým prvkem, který novela přináší, je zavedení možnosti nevládních neziskových organizací vystupovat v antidiskriminačních sporech prostřednictvím tzv. veřejné žaloby. K podání žaloby, v níž by byla osobně identifikována diskriminovaná osoba, novela vyžaduje jejího předchozího souhlasu. A v jakých případech by se institut veřejné žaloby mohl uplatnit? Mimo jiné preventivně, třeba u výše zmíněných diskriminačních inzerátů. Institut veřejné žaloby může zafungovat preventivně i v případě některých kolektivních smluv, kde se vyskytuje ustanovení zamezující vyplacení bonusů či odměn pracujícím seniorům.
Teď už jen přesvědčit ostatní poslance, aby dali novele zelenou.
P. S. Víc o novele například v rozhovoru pro Seznam 🙂